free html5 templates

... tréninkový deník

Zápisy z nevyhraných závodů i dnů strávených mimo trať.
Roztroušené vzpomínky, které je nám líto vymazat.

"Internet, ten unese všechno..."
(nejmenovaný vzpěrač)

Adventní koncert s Neočekávaným dýchánkem

Tak máme za sebou příjemný litoměřické adventní koncert s Neočekávaným dýchánkem.Bylo to krásné, leč pro naše jatýrka namáhavé, obzvlášť pro ty, kteří využili nabídky Olafa alias Dana Kahudy přenocovat v jeho litoměřické haciendě. Ještě před samotným předskočením Neočekávanému dýchánku jsme začali naše zkřehlá těla promazávat čertovskou bylinnou medicínou. Koncert jsme zvládli bez ztráty kytičky a soudě podle odezvy publika, které si vynutilo přídavek, jsme snad nikomu výrazně večer neznepříjemnili. To co se dělo poté, už si pamatuji jen útržkovitě. Obraz první: Dýchánek bourá hudební hranice klubové scény a pod pódiem se kroutí pan inženýr Šlikoň ve víru žížalího tance. Obraz druhý: Stojím u barového pultu v Zanzibaru (v nočním litoměřickém podniku, kde nevěří nikomu nad 22let). Kupuji si tyčinky, které jsou zjevně prošlé a slouží tu už spíš jako relikvie, nikdo neví, kolik stojí a tvorba ceny trvá asi 10 minut. Mezitím se stávám terčem pozornosti pro u baru sedící omladinu hiphopového vyznání. Snažím se jim vysvětlit, že rozumím jejich hudbě i generaci, ale neshledávám se s pochopením. Nechápu proč to dělám, připadám si jako Štajdler ve filmu Vrať se do hrobu. Obraz třetí: Šlikoň přináší další panáky čertů prý pro změnu na Olafovo zdraví, nebo svátek, už nevím.... Obraz čtvrtý: Lezu na půdu dveřmi z koupelny Olafova bytu v historickém centru Litoměřic. Bílé ponožky se špiní od holubích hovínek a zima chladného betonu mi kroutí nohy. Jdu za hlasy, které se linou z vikýře, kluci stojí na střeše a koukají na osvícené věže litoměřických kostelů. Obraz pátý: už poleháváme v obýváku u Olafa, někdo ždímá kytaru, jinej trápí casio klávesy, kdosi bere ze zdi zvláštní smyčcový nástroj a snaží se z něj vyloudit nějaké zvuky. Na gauči vedle nás pomalu usíná náš vstřícný hostitel. Pak mě nějaký hodný pán, uložil do spacáku, za což mu dodatečně děkuji. Ráno mě probudilo vrčení naftového agregátu ve formě Ivošova chrápání. Následovala stinná stránka včerejšího veselí – lízání ran a doma pěkná dršťková, bo jsem na místo jedenácté hodiny přijel až v půl třetí. SLÁVA NA ZDAR VÝLETU!!!


Mobirise

Malá story z cesty domů od Rafa

Ujel mi bus a tak jsem (abych tu pulhodinu nelelkoval sám na zastávce) pozval Ivoše a Jirku na malé pivo do blízké velmi ale velmi slizké herny, kde bylo nebývale narváno (u čtyř stolků asi pět lidí (u jednoho z nich hlavní servírka a její bodygard). Po chvilce rozhlížení a rekogniskace bizardního prostoru i osazenstva, nám tato příjemná dáma taktně naznačila: "No tak kluci, sami vidíte, že tu není nikde volno", že nejsme v tomto podniku vítáni. Nedali jsme se však odbít a dožadovali se piva na stojáka u všudepřítomných blikajících automatů. Když jsem vyslovil objednávku tří malých piv, zavrčela že malé netočí, řekl jsem jí, že nám zanedlouho jede autobus a že tedy bude nezbytne nutné ty zbytky velkých piv zabalit s sebou. To ji trochu pozvedlo koutek a svolila nám vypít piva u obří ohyzdné rulety, s tím, že jsme se zavázali nic nepobryndat pivem a ničeho se nedotýkat. V herně nebylo ani jedno okno, takže člověk zavřený zde jen s těží rozeznal, zda je venku den či noc. Bylo to taková novodobá jedová chýše se vším odporným co k ní patří např. Špinavé fleky na koberci, čert ví od čeho. Brrr.... Ještě na záchodě jsme se s Jirkou smáli, kde jsme se to ocitli. A ještě jeden zázrak - ráno mě po těch pivech vůbec nebolela hlava. To byl asi důsledek vitamínů z Jirkovy mrkve, kterou jsem měl tu čest onen večer chroupat. Přátelé, celý tento příběh nepíši pro srandu králikům. Klikněte taky občas na reklamní banner Gamblingplanet. Život není peříčko a kachle jsou potřeba. Zdar váš H. 

Báječný výlet s Ivanem 

Takřka po půl roce jsme se sešli v lehce obměněné sestavě. Nový hostující kytarista Petr zvýšil počet kapelních pamětníků pražských trolejbusů na dva. Proběhlo pár zkoušek zakončených duchaplnou konverzací u Hertlů. Spočetli jsme přibyvší šediny, snědli luxusní klobásu grilovanou na vyjetém Mogulu a směle jsme vyrazili předvést naše "umění" do Svitav. Na benzínové pumpě jsme potkali Vltavu. Kdybyste to nevěděli, Vltava není ten parník, který ubytovává bezdomovce, nýbrž jedno z nejoriginálnějších českých hudebních uskupení. Saxofonista Štefan se na záchodku střetl s Robertem Nebřenským. "Kde dneska hrajete?" "Ve Svitavách a vy?" "Fesťák v Žamberku, tak dobře dojeďte" "Ahoj" V autě jsme chvíli neúspěšně přemýšleli, odkud nás Nebřenský zná a pustili jsme to z hlavy. Produkce byla přesunuta z venkovních prostor do útulného klubu Tyjátr. Přátelé, kdyby byl takový klubík v Praze, zařadil by se velmi rychle mezi legendární prostory. Vláďovi tímto děkujeme za pozvání. Echo echo byli bezpochyby nejrychlejší kapelou, se kterou jsme hráli. Bpm se blížilo rychlosti tlukotu srdce Davida Rátha po telefonátu s vinařstvím Buštěhrad. Odehráli jsme mírně rozevlátý koncert, za což může z části koncertní pauza a z části Bernard 11, posléze Kozel 10. Nevím jak ostatní, ale mne to bavilo velice. Chvílemi jsem si připadal jako ve Wembley. Ale znáte to, umělec si myslí, že strašně jede, ale ten sál se na něj dívá střízlivýma očima. Souhlasím s včelkou Májou, že čistá hlava je dobrá věc. Ale na druhou stranu to zase není taková zábava. Světe div se i nějaké to CD jsme prodali, čerty zapili, Jiříkovým viděním okořenili a pak to přišlo. Kde se vzal, tu se vzal divák, jenž se dožadoval po Štefanovi, aby zahrál Malagelo. Rozsvítilo se nám, Nebřenský si spletl Štefana s Ivanem Hlasem. A na to jsme se napili. Vydařený večírek jsme zakončili kebabem a ulehli jsme ke spánku v krásné novorenesanční budově svitavské knihovny. Ráno jsme zjistili, že do naší letité Octavie zatéká. A to docela dost, takže cesta domů se nesla ve znamení častých zastávek, za účelem vylévání vody a postupného vyprazdňování útrob členů kapely. Prostě kulturní zážitek jak má být.  

Mobirise

Záhada Wrocławského hlavolamu

Můj milý deníčku. O víkendu jsme s naším klubem Mladého hlasatele jeli na výpravu do polské Wrocławi. Tato výprava mne bohužel připravila o mnoho. O mnoho peněz a iluzí. Ale popořádku. Všechno to začalo v sobotu odpoledne na nádraží v Jaroměři, kde mi ostatní hoši a dívka z klubu udělali velikou ostudu svým hlasitým mluvením a smáním se. Také mi vymysleli novou přezdívku, kterou se sem stydím napsat. Předstíral jsem, že mi jejich nevhodné chování nevadí a přistoupil jsem k nim do auta. Kdybych to byl býval věděl, nikdy bych tam byl býval nepřistoupil. Zbytek cesty byl ještě mnohem víc strašnější! Pořád jsme museli zastavovat na čůrání, protože všichni během cesty pili! Pivo! Abych netrhal partu, předstíral jsem na každé takové zastávce také čůrání, ale bylo to čím dál tím náročnější, takže jsem byl rád, když jsme v osm hodin večer konečně dojeli na místo, tedy na Festiwal dobrego piwa, který se konal v okolí zámku ve Wrocławi-Leşnici. Na tomto zámku jsme byli také ubytovaní. Hned jsem si ho chtěl prohlédnout. Jaké však bylo mé nemilé překvapení, když ostatní moji kamarádi se rozeběhli mezi nespočetné stánky s pivem a hned si každý jedno koupil. A pak ještě několik. Nezbývalo mi než se k nim připojit, ale nerad. Moji kamarádi se několikrát pokusili zapříst s okolostojícími polskými kamarády debatu na téma české pivo, ale když je několik takto oslovených doslova znemožnilo svými encykolopedickými vědomostmi, raději toho zase rychle nechali. Spát jsme šli kolem půlnoci, a já se ti, milý deníčku, přiznám, že jsem usínal se značnými obavami, jak bude probíhat následující den. 

Druhý den byl ještě mnohem víc strašnější, než ten první. Nejdřív jsme šli na procházku po Leşnici, která se ukázala být malebným útulným a pěkným předměstím. Bohužel však mé kamarády z celé Leşnice zaujala, kdo ví, proč pouze dopravní značka „Droga do szkoly“. Odpoledne jsme jeli na prohlídku Wrocławi. Pokud jsem do této exkurze vkládal své poslední naděje na záchranu výpravy, pak tyto naděje byly naprosto zmařeny. Nenavštívili jsme žádnou galerii, žádné muzeum, ani žádnou klubovnu nějakých wrocławských kamarádů! Chvíli jsme jen tak bloumali po rynku a hledali, kde by se co dalo získat zadarmo (moc toho nebylo) a pak jsme jen tak bloumali po nádraží a hledali, co by se kde dalo zjistit o vlaku do Leşnice. Moc toho nebylo, takže jsme jeli autobusem. Konečně (a já už jsem přitom popsal skoro celou stránku!) se dostávám k tomu, proč jsme vlastně do Wrocławi jeli, tady k našemu hudebnímu vystoupení. Před námi hrála nejprve jedna česká dechovka (tu jsem bohužel neslyšel), pak jeden polský bluesrock (ten jsem slyšel přes okno našeho pokoje, když jsme měli odpolední klid) a nakonec jedno polské rockabilly – Spaceman. Ty už jsem slyšel i viděl a moc se mi to líbilo. Bylo to skoro tak dobré, jako když s kamarády někdy hrajeme na osadě, jen nevím, proč hráli jen ve třech (kontrabas, bubínek, kytara). Po koncertě jsem jim gratuloval k pěknému výkonu a poradil jsem jim, že by měli do kapely přibrat ještě alespoň banjo, mandolínu a housle. Za mojí radu byli moc rádi a dlouze mi děkovali, ale bohužel jsem jim nerozuměl ani slovo. 

Pak jsme konečně začali hrát. Když jsme dohráli, byli jsme bohatší o mnoho nových zkušeností a Tereza navíc o nádor v koleni. Prodali jsme dokonce asi dvacet cédéček, jenomže jsme si bohužel špatně přepočítali cenu, takže jsme je prodávali zhruba za třicet korun. Myslel jsem, že cestou domů, budeme v autě diskutovat o kladech a záporech naší polské výpravy, připravil jsem si na toto téma dokonce pěkný referát, ale všichni členové našeho klubu zbaběle usnuli, tak jsem jen provedl krátké a stručné shrnutí (žádná kultura, slabá prezentace klubovních úspěchů, nejeli jsme vlakem…) a šel jsem spát taky. Do Prahy jsme dojeli asi ve tři hodiny ráno, ještě jsme se zastavili v Krčské (býv. Masarykově) nemocnici, kde jsme zanechali Terezu, a bylo po legraci. Shrnutí. Výprava do Wrocławi byla moc hezká, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín… Závěrem bych rád chtěl poděkovat Darekovi, který to celé spískal a pak také pánům ze stánku pivovaru z Bělče nad Orlicí, kteří nám po dobu celého festivalu čepovali své pivo (vynikající kvasnicová 12° Car!) s potěšitelnou slevou. 


Mobirise
Mobirise

Soustředění 2010 - pravá chlapská dovolená

Těžko říct, co nás k tomu vedlo. Asi touha po vůni buřt guláše smíšené s odérem týden nemytých nohou. Nebo se nám možná zastesklo po smažáku s oblohou za lidových 65Kč v babické osvěžovně U pacienta. Prostě nefalšovaná voňavá chlapská dovolená. Původně plánovaný atletický tvůrčí víkend se po několika svijanských ležácích, láhvi rumu a několika litrech červeného krabicového změnil v duchu neúspěšné atletiky v krajský přebor rekordů, během kterého se vyprofilovali dva přeborníci, jež snesou mezinárodní měřítka. Mr. Twenty (Pivo Churý, civilním povoláním krotitel Avie 201cm, 120kg, 130-145-160). Tento rozměrný mladý muž neohroženě atakoval 10 velkopopovických kozlů, 10 svijanských ležáků, 5 poctivých kalíšků medoviny, půl bochníku chleba, půl kila párků, smažák se vším všudy (i s obsluhou). Grandiózní večer zakončil konzumací gramu ušlechtilých bylin a kukuřičných křupek (které soudě dle chuti museli pamatovat Lubomíra Štrougala). A to při plném vědomí. Druhý borcem se stal nečekaně i přes svůj pokročilý věk služebně nejmladší člen souboru Mr. Štefko. Subtilní muzikant neunesl intelektuální úroveň neúspěšných bublanů, nastolenou hudební vlaďku nepodlezl a emigroval do kozího chlívku, kde prožíval hezké chvilky bez záruky se svojí jazzovou flétničkou. Jen tak mimochodem, vyrobili jsme pět nových songů.


Mobirise

Hradecký Dürüm kebab

Do hradeckého klubu La Putika jsme dorazili lehce před půl osmou. Cesta uběhla příjemně rychle, což bylo způsobeno zejména nevázanou konverzací na téma politická situace se znalci komunální politiky (oblast Třebíz, Klobůky) Adolfem a jeho ženou. O hodinu a několik Rychtářů 11° později jsme se zaradovali nad prvním příchozím divákem. Po vdechnutí dalšího vzorku piv nás radost opustila stejně jako divák. Naštěstí si Jirka vzpomněl na vzdálené příbuzenstvo pobývající v těchto končinách, takže nelenil a pod pohrůžkou rodinné diskvalifikace donutil nebohou hradeckou přízeň přerušit nadějně vyhlížející páteční večer. Výsledek několika telefonních hovorů byl ten, že v polovině našeho setu dorazili tři rozjaření diváci, dožadující se přídavku. Dostali naše CD s příznačným názvem Narváno nebejvá a šli domů. Vypadalo to na pořádný debakl.

Naštěstí večer zachránila kapela Hit Fakers. Přátelé vřele doporučuju! Ideální pařící záležitost. Reinkarnovaný Michael Jackson se toho večera rozhodl hostovat u Monkey Business a donutil kompletního Atleta k tanečním figurám. Dokonce i náš nový saxofonista Štefan, pán v letech, který předchozího dne ženil syna, předvedl několik skvělých tanečních ekvilibristik. To jsme ještě netušili, co bude následovat.

Chlapci z HF nám pomohli odstěhovat věci na ubytovnu, za což jim patří vřelé díky. Místo kde jsme měli přespat, se jmenovalo Kavák. Na internetu to budilo dojem levnějšího hotýlku. Ve skutečnosti šlo o drahou ubytovnu. Nicméně industriální vyhlídka na spletité tvary plynovodního potrubí a svérázný recepční způsobili nezapomenutelný zážitek, málem ne nepodobný legendárnímu zařízení Fawlty Towers. Při příchodu nás uvítal jeden z rusky mluvících zákazníků zařízení. Na dotaz, kde je recepční, se dlouze zamyslel a poté odpověděl, že asi uklízí v prvním patře. Zdálo se nám divné, že by někdo ve 2 hodiny ráno uklízel a poprosili jsme pána, zda by pro uklízečku/recepčního došel. Po 15 minutách se na prázdné, špatně osvětlené chodbě objevila postava v bílém, která se potácela od stěny ke stěně. Během následující půl hodiny zvládl pan uklízečka Alex zničit kopírku (která původně sloužila k tvorbě fotokopií občanek nebohých žadatelů o azyl), ručně opsat 2 občanky a my jsme nabyli dojmu, že se každou chvílí musí odněkud vynořit lékař, který pacienta odvede na jeho pokoj. Nestalo se tak. Alex odvedl na pokoj nás. Jelikož Atletů bylo 5, ale Alex zvládl opsat pouze 2 občanky, nemohl nám dát pětilůžkový pokoj. Chvíle napětí, dveře se otevírají, počítáme jeden, dva, tři…Sláva máme osm lůžek, vyspíme se a někteří dvakrát. Hlavně aby Alex nechtěl příplatek.

Je potřeba to spláchnout a tak vyrážíme do centra na pivo. Alex se nám sice snažil doporučit místní blízko situovanou nádražku, ale s díky jsme odmítli. Noční procházkou Hradcem jsme narazili na výtečný turecký kebab servírovaný nefalšovaným Turkem, ačkoliv, když nad tím přemýšlím, nevím, jak vypadá falšovaný Turek. Že by to byl Řek? Někdo se cestou víc zajímal o jídlo (Ivoš konkrétně o dva hamburgery), někdo o architekturu (Helmut), někdo cestou recenzoval úchvatné televizní dílo Klub osamělých srdcí a někdo chodil zásadně na červenou (Aleš). Prostě parádní večer, který nemohl být lepší. Vyražte taky někdy za kulturou

Mobirise

Jak jsme (ne)jeli do Žďáru

V sobotu 15. 11. 2008 večer měl náš umělecký soubor vystoupit ve Žďáru nad Sázavou v tamním klubu Batyskaf. Všichni jsme se velmi těšili a protože jsme zodpovědní, domluvili jsem si ještě pro jistotu na ten den na pravé poledne zkoušku. Krásně jsem si zahráli, zjistili jsme, že jsme opravdu dobří a že všem ve Žďáru svou produkcí jistě vyrazíme dech a začali jsme se balit na cestu. Právě v tu chvíli ovšem zavolal pořadatel koncertu, že zvukař onemocněl a že koncert se proto ruší. Ujistili jsme jej, že se opravdu nezlobíme a že rádi přijedeme někdy jindy a telefon jsme típli. Nyní to teprve začne být zajímavé. Před sedmi atlety se rázem objevila vidina volného večera. Hostinec U Hertlů byl nedaleko, a tak se dlouho nerozmýšleli, jak s lehce nabytým volným časem naloží. U Hertlů se ukázalo, že zde jeden pán v červenobílém slávistickém dresu a se jmenovkou Pepa na zádech slaví 60. narozeniny (dodatečně gratulujeme). Tento oslavenec posléze chytře zvoleným mixem úplatků a výhrůžek fyzickou likvidací dosáhl toho, že atleti odběhli zpět do zkušebny pro akordeon a akustickou kytaru a těšili se, že si ten večer přecijen vydělají nějakou tu korunu. Oslavenec dožadoval se především písně „V tej šumavskej dolině“, kterou nikdo neznal, ale ukázalo se, že text této jímavé skladby jde velmi dobře zpívat i do melodie „Na starých zámeckých schodech“ a tak byl pan Pepa spokojen. Tento muž ukázal se být vskutku zábavným společníkem a nebýt toho, že fanoušky jiných fotbalových klubů než jeho milované slávie, označoval za příslušníky různých sexuálních menšin, jistě by si s atlety pohovořil ještě důvěrněji. Během večera se však oslavenec někam ztratil, aby byl posléze nalezen u záchodků an sedí na židli a dvě jeho přítelkyně se mu snaží zastavit krvácení z nosu. Atleti moudře rezignovali na slíbený honorář, sbalili fidlátka a přesunuli se do hostince U mlýna Zdeňka Trošky. Zde za něžného zurčení potůčku, protékajícího prostředkem místnosti a při uklidňujícím pravidelném klapotu mlýnského kola prodebatovali ještě několik důležitých záležitostí a posléze se lehce po půlnoci rozešli do svých domovů. Já jsem spal u Kopřivů. Ještě že jsem si na cestu do Žďáru sbalil zubní kartáček. 

Tábor Open beer Babice 2008

Atletí mikro turné po jihu Čech a Vysočině se započalo v Táboře, kde jsme odehráli koncert přímo na Žižkově náměstí u dřevěné Taverny restaurace Na schůdkách, která se snaží o kulturní táborskou obrodu (týden po nás tam mělo hrát -123 minut). Počasí nebylo zcela ideální za to zvuk vytvořen místním panem zvukařem naprosto ojedinělý (v dobrém slova smyslu). K naší smůle mikrofony braly cokoliv člověk špitnul na pódiu, nemluvě o tom, když udělal sebemenší chybu. Takže jsme na místo tradiční bonzování chyb při produkci opakovali naší novou šifru „šlape to“ což v atletím jazyce znamenalo, že to poněkud kulhá, u posluchačů to však budilo dojem, že jsme, alespoň co se týče našeho vlastního sebehodnocení v nejlepší formě. No nakonec to nebylo tak zlé a pár desítek hostů Taverny i náhodných posluchačů se bouřlivě dožadovalo přídavku. Zahráli jsme co se dalo, celkem asi dvacet tři písniček ve zhruba dvou hodinách. Shrábli těžce vydělané peníze a opustili Tábor směr Babice, kde jsme jako každým rokem trávili náš hudebně rekreační pobyt pilného cvičení nových i zašlých písní. Naše hudební soustředění bylo jako tradičně okořeněno konzumací všeho špatného, nezdravého a lidskému organismu škodlivého, vyjma třešní a fazolí, i když právě tato kombinace se ukázala býti méně šťastnou. Krom cvičení a tvorby nových písní (Stopařka, Koleje a Bazén a Ukolébavka pilného chlapečka) jsme také odehráli koncert v místním restaurantu "U pacienta" společně se spřátelenou nynburkou formací Mixle v pixle. No, co dodat - bylo to krásné, ale bylo toho dost. Tak zase za rok Babice - GOOD BYE!!!!

Ps: Ještě bych zapomněl zmínit, že programem jednoho poledne, když jsme se zrovna probudili po velice tvůrčí noci, byl oběd u Jirkovi babičky. S sebou jsme vzali i našeho legendárního fanouška Koloťuka. U oběda exceloval zvláště Ivoš, který dokázal sníst pekáč pštrosých vajec (místní sekaná), plech třešňového koláče a ještě mlsně pomrkával po babiččiných krotkých kočkách na zápraží. 

Poučná historka o škodlivosti alkoholu

Po koncertě ve Vagónu jsem asi ve čtyři hodiny ráno zanechal rozpařené Živé kvety a tradičně posledního atletického mohykána Ivoše jejich osudu, a vyrazil jsem na první ranní vlak do Roztok. V něm jsem pochopitelně usnul, ale naštěstí jsem se probudil včas, takže domů jsem se dostal v pořádku. Teprve po třech dnech jsem zjistil, že doma nemám futrál s paličkama. Usoudil jsem, že jsem ho zapomněl v tom vlaku a šel jsem se zeptat do ztrát a nálezů na Masarykově nádraží a protože ten vlak končil v Ústí nad Labem, vyslal jsem ústeckého atletího emisara Dejva i tam. Bezvýsledně. Nakonec mě napadlo, že jsem ten futrál možná nechal přímo ve Vagónu a týden po našem slavném koncertě jsem se tam vyrazil podívat. Klub byl ještě prázdný, na pódiu ani noha, tak jsem ho rovnou prošmejdil. Nebudu vás dlouho napínat – futrál tam byl. Ale nebyl tam sám. Kromě něj tam sám samotinký ležel také můj opuštěný virbl, kterému dělaly společnost jen moje činely. Nechal jsem tam všechno! Když jsme nakládali naše komba, úplně jsme to tam zapomněli! Hanba opilcům! Týden to tam leželo a nikdo si toho nevšímal! Čapnul jsem to všechno do rukou a utíkal domů. Byl jsem z toho tak rozklepaný, že jsem si pak doma musel dát na uklidněnou panáka brandy.

V ponorce bez ponorky

Koncertu v klubu Ponorka v Kralupech n. Vltavou předcházela zvláštní atmosféra. Kapela se na místo konání sjížděla skoro ze všech světových stran. Navíc jsme zjistili, že nám onemocněl náš nejkrásnější saxofonista v Čechách alias prvorepublikový milovník Adolf Raul Schránil, kterého tímto na dálku zdravím a přeji brzké uzdravení.Klub nás překvapil příjemnou atmosférou a pohostinností- zvláště co se týče ušlechtilých travin. Což docenili hlavně Jirka a Ivoš, když si pochutnávali na tamním kralupském modelu. Pořadové číslo naší eskamotérské produkce byla trojka. Kromě nás toho večera hráli v klubu ještě Socha z Hrocha a Bez klobouku bos. Během hudební produkce došlo k časovému posunu a první kapela začínala hrát kolem desáté, z toho plynulo, že náš čas měl nazrát někdy po půlnoci. Když to zjistil Dejv, zkonstatoval, že koncert nestihne, neb mu odjíždí před půlnocí orient expres do Ústí. Aby se mu jeho noční výlet s bubnem na zádech vyplatil, začal rychle konzumovat co se dalo. Vrávoravou vítěznou chůzí nás pak opustil s půllitrem v ruce a jal se hledat nádraží. Koncert se celkem nad očekávání vydařil a Kralupané nás překvapili svou taneční výdrží, když se dožadovali před druhou hodinou ještě nějakého skočného přídavku. Zaskočili jsme je i sebe novou písní s pracovním názvem čimický hiphop a udělali tak definitivní tečku za celým večerem. Sympatický pořadatel Honza (Hajný –zřejmě přezdívka) byl spokojen a dojednali jsme další koncert tentokrát na říjen.

Kolenem do pusy aneb deník o jízdě a putování Neúspěšného atleta z Prahy do Písku a zpět

Sobotní koncert v píseckém Divadle pod čarou byl původně koncipován coby kulturně naučný výlet. Za tímto účelem jsme si nechali rezervovat luxusní apartmány ve věhlasně proslulém hotel Buly, kde vás při příchodu na recepci přivítá pověšený otvírák na konopném provázku a pod ním plastová nádoba plná zkřivených zátek. Náš plán byl dorazit na místo koncertu s půl denním předstihem a zdržet se do druhého dne, abychom měli možnost důkladně si prohlédnout tamní pamětihodnosti.

Díky neblahému počasí jsme se rychle uchýlili do restaurace U Reinerů, kde na nás dýchla stošedesátiletá historie tohoto restauračního svatostánku. Božskou manou pak byla přes kilo vážící pečená kolena, která jsme s velkým úsilím pokoušeli zkonzumovat. Po kolenní nirváně jsme se odebrali na zdravotní večerní procházku městem, spojenou s Ivošovým minimalistickým výkladem. Po městě jsme nacházeli spoustu plakátů, na kterých kromě jiných kulturních akcí inzerovali i náš večerní koncert. K závěru průzkumu a rekognoskování terénu se Alešovi podařilo ulovit na podrážku své boty pěkné psí hovínko. To už jsme začínali tušit, že koncert by se mohl řadit mezi ty úspěšné.

Náš soubor se však do Písku sjížděl jak švábi na pivo a teprve hodinu před vystoupení jsem se do počítal správného počtu sedmi statečných. Divadlo pod čarou nás překvapilo svými obřími rozměry, sympatickým interiérem, ale hlavně skvělým zvukem a to jak na pódiu tak v publiku. Přes všechnu snahu České televize a pořadu Star dance se nakonec sál zaplnil alespoň z části (cca 50 lidí). Onoho večera vystupovaly kromě nás ještě další dva soubory. Atlet hrál druhý v řadě a odvedl velmi slušný výkon a to i navzdory tomu, že trpí posttraumatickým šokem z velkých pódií a možná že právě tímto výstupem započal úspěšnou terapeutickou léčbu. Po koncertě nastaly tradiční rituály (víno, ženy, Čert), o kterých se není třeba nijak podrobněji vyjadřovat. Moc milým zážitkem bylo setkání s hrstkou pro nás neznámých přespolních fanoušků, kteří nám děkovali za předvedený výkon. Byl to hřejivý pocit, stejně jako pozření dobře namíchaného Čerta tamním barmanem. Po vystoupení se část souboru odebrala vozmo k domovu, ti otrlejší šli plenit písecké nonstopy a žadonit o skývu pizzy. Náš výlet jsme zakončili druhý den v poledne, když jsme se po probuzení odebrali opět k Reinerům, na místo kde naše dobrodružství začalo.

Mobirise

Večer jazz punku a duševního zdraví

Milý deníčku, pro tentokrát předběhnu našeho vrchního kronikáře a pokusím se napsat report z posledního atletického počinu sám.Byl vlahý čtvrteční večer a Atlet zavítal do klubu Pátá kolona v Bohnické psychiatrické léčebně, kde chtěl zpříjemnit a podpořit tamní večerní chvilku duševního klidu. Na kolik se mu to podařilo, ví pouze hrstka pacientů, pár skalních fanoušků a příjemný a sympatický personál. Během atletího vystoupení se parketu zmocnila jedna z pacientek, která se ještě před samotnou produkcí Atletům představila coby frontmenka skupiny Science-fiction women a zazpívala jim velice působivý intro hit: „Když jsem šel z hub.“ Po navrácení Šlikoňových brýlí, které si v nestřežený okamžik šikovně půjčila, se mohla kapela konečně pustit do díla. Během atletí produkce vytvářela scifi women společně se svým přítelem na parketu netradiční taneční kreace a celý večer získával atmosféru filmů Akiho Kaurismäkiho (poloprázdný sál , křepčící vizuálně zajímavá nestandardní dvojce, burácející kapela ). Stejně jako koncert nabírala na obrátkách i choreografie a emocionální rozpoložení oné paní a tak se atleti kromě vynucení věnování písně „ Můj život“ pro nebožtíka strýčka Karla, který měl toho večera pohřeb hrazený tabákovým molochem Philip Moris Kutná hora, dočkali i odhalení choulostivých partií ženského těla. Přes všechna netradiční překvapení jsme se shodli na všeobecné kapelní spokojenosti. Je jen věčná škoda , že do tak zajímavého klubu v příjemném prostředí nezavítá na jazz punk více lidí. 

S kamarády kritiky sedli jsme do putiky...

Rád bych zde napsal krátkou poznámku o kritikách, které (konečně!) o atletovi začínají vycházet. Vím, že je hloupé, když muzikant hodnotí kritika (ano, mělo by to být obráceně), ale musím říct, že velmi oceňuji to, že všichni, kteří o nás zatím psali (Korál, Průša, Kocábek), přistoupili na naši hru. Osobně mi činí velkou radost, když v hudební kritice čtu věty jako: "Až tahle kapela vyladí zatím kolísavou melodickou formu...", "Kapela, která se podceňuje víc, než je zdrávo..", či "...na vesnické louce předbíhá ty, kteří trénují na mistrovství v profesionálních dresech...". Podle mého názoru to svědčí o velkém nadhledu výše zmíněných pánů, za který jim tímto děkuji. 

Loutkohraní

Poslední dobou dění v kapele zamrzlo. Což lze přičítat Helmutově zlomenině. Neštěstí nechodí po horách. Aby toho nebylo málo, Šlikoň hoden jména Neúspěšného Atleta podstoupil operaci kolene a v současné době se pohybuje rychlostí důchodců ve frontě na složenky. A s tímhle materiálem jsme v sobotu 16.6. měli odehrát koncert v Hořovicích na loutkovém festivalu. Jenže znáte to, když se děsíte nejhoršího, často se stane, že jste výsledkem mile překvapeni. Vstoupení mělo spád, kapela natěšená koncertní pauzou hrála jak o život za mohutného povzbuzování divadelníků. Co by to bylo za Loutkohraní bez Figurky. Zvažujeme dát magickou berli s červenou odrazkou do loga kapely. Hrdinou večera se stalo koleno, které nápor vydrželo. Pořadatelům děkujeme za pozvání. Taktéž musíme poděkovat dvojici postarších pánů, kteří naše vystoupení přečkali bez úhony, ačkoliv nejsme Katapult. Kabát už asi převlékat nebudeme.

Perný víkend

Uznávám, že tento zápis do tréninkového deníku přichází poněkud pozdě, ale soudím, že lépe pozdě, než později, či jak se to říká... 31.3. a 1.4. 2007 odehrál Neúspěšný atlet dva koncerty za sebou, jejichž průběh byl vskutku pozoruhodný. V pátek jsme hráli v hospodě s krkolomným názvem Bull Dog´s Dart´s Pub a kamarádi mě předem varovali, že to je podnik, kde se scházejí hooligans AC Sparta Praha, takže jsem z toho měl pochopitelně trochu strach, ale nakonec tam všude visely vlajky a šály mých soukmenvců z Bohemians 1905. Někdo to asi splet. Samotným koncertem se tu nebudu zdržovat, protože je mi jasné, že to stejně nikoho nezajímá a přejdu rovnou k podstatným věcem. Po dlouhé době dorazil z Ústí Dejv, který koncert pojal jako dodatečnou oslavu šťastného narození dcery Kristýnky, takže všichni atleti měli dostatečnou záminku k nezřízenému pití (ne že by jí potřebovali). Ten večer byl jsem řidičem, takže bych mohl podat vskutku zasvěcenou reportáž, ale popravdě se mi ty prasárny ani nechce popisovat. M., která tam s námi chvíli seděla u stolu, se mě druhý den ptala, jestli takhle chlastáme po každým koncertu. Řekl jsem jí, že jo. Druhý den, jen co se hoši vyspali z kocoviny, nastoupili jsme do Balbínovy poetické tělocvičny k dalšímu vystoupení. Pět minut před osmou (a tedy před oficiálním začátkem koncertu) nacházeli se v sále celkem tři platící diváci, z čehož nám bylo poněkud úzko, ale nakonec se to nějak sešlo. Tentokrát byla dalším navrátilcem do sestavy Tereza a tím pádem byl náš koncert hned o něco veselejší. Mně osobně se bohužel moc dobře nehrálo, protože mě znervózňoval pán sedící v levém zadním rohu. Pořád jsem si myslel, že to je Zdeněk Vřešťál (nebo Vít Sázavský, ty dva se mi pletou), takže jsem se ho pořád pozoroval, co na to říká a on se tvářil celou dobu velmi neutrálně a pojídal pistáciové oříšky. Doufám, že mu chutnalo. Přes všechna předsevzetí, která si jistě mnozí atleti po minulé noci dali, dopadlo to tentokrát nachlup stejně. V paměti mi uvízl především nejmenovaný kytarista naší kapely, který si po koncertě sbalil kombo a chtěl ho odnést do auta. Po několika marných pokusech zjistil, že ho má stále zapojené do sítě. To jsou věci. Já jsem pro změnu ztratil klíče a kdyby tam se mnou nebyla B., hledal bych je patrně dodnes. Aleš mi pak při nakládání říkal: "Co se to děje. Nikdy dřív jsme přece takhle nepili, ne?" Nevím, co se to dělo, ale ty koncerty byly fajn.

Džusová smršť

V pátek 10.11. jsme v rámci samostudia byli s Alešem a Helmutem na pozorování v Rock café. Hráli tam Levellers a my jsme chtěli očíhnout nějaké finty a tak... Nevím jak kluci, ale já, jestli jsem nějakou fintu zaregistroval, neudržel jsem jí ve své hlavě do dalšího dne. Všichni tři jsme totiž měli volný vstup do V.I.P. prostor, kde bylo spousta jídla a pití zdarma. Ukázalo se, že V.I.P. osoby zřejmě nepijí čerta, a tak jsme museli vzít za vděk Jimem Beamem (a friscem a pivem a bílým vínem). Poté jsme uspořádali panelovou diskuzi na téma převzaté písně v repertoáru Neúspěšného atleta v kontextu myšlenkového poselství hip-hopových textů a poslední desky Etc... Pokud jsme se dobrali nějakého výsledku, ani ten se mi nepodařilo udržet. Probral jsem se až na Kulaťáku. Druhý den jsme hráli v Irish pubu v Čelákovicích. I tam jsme měli pití zdarma, ale tamějšího slečny servírky tentokrát pouze kroutily očima nad nekonečnými objednávkami hruškových a tomatových nápojů. Takovou džusovou smršť jim zřejmě ještě žádná kapela nepředvedla. Na samotném koncertě jsme měli ideální příležitost zužitkovat poznatky načerpané o den dříve, ale já osobně jsem se soustředil pouze na to, abych hrál (víceméně) od začátku do konce, což se nakonec (víceméně) podařilo. Helmut byl s koncertem dokonce velmi spokojený a tak se těším, až společně zase vyrazíme na nějaké to pozorování.

Úterní chvilka poezie v Balbínce

Koncerty v Balbínce mají vždycky takovou sváteční atmosféru. Tentokrát jsme se všichni těšili, jak si užijeme po pauze zapříčiněné jednak dovolenými a druhak nahráváním nového CD. Co čert nechtěl, nebylo nám souzeno v klidu se posilnit tekutinami a pozorovat nával davů do atmosférického prostředí v centru Prahy. Nechci nikoho jmenovat, ale jeden člen kapely zodpovědný za přepravu aparatura ze zkušebny do Balbínky trpí zřejmě úbytkem mozkových buněk. A ta jedna jediná potvůrka osamělá v dutině lebeční bohužel zapomněla část nástrojovky v místě bydliště. Následoval výjezd rychlé „záchranné“ pomoci na Prahu 4. Celkově se náklady na cestu dají vyčíslit na 9 bodů (nedovolená rychlost, předjíždění zprava, přejíždění plné čáry, jízda na červenou). Mezitím se hrstka sedmi statečných z kapely potila na podiu a experimentovala s novým do té doby v repertoáru nezakotveným literárním útvarem. Naštěstí vše dobře dopadlo, udivené publikum šokoval v druhé polovině vystoupení brazilský národní umělec mistr Carmba takovým způsobem, že ve srovnání s tím je zapomenutá harmonika a „úterní chvilka poezie“ zábavná asi jako otázky Václava Moravce. Závěrem bych chtěl všem zúčastněným poděkovat za pevné nervy, zvláště pak řidičce Terezce. A na příště slibuji, že se polepším.

Pohádka o tom, jak se Neúspěšný Atlet stal pankáčem

V pátek vyrazilo naše hudební těleso na punkový festival do Volyně. Na místě jsme zjistili, že jsme opravdu jediným ne zcela punkovým účinkujícím svým vzezřením podobným pěsti na oku ministra Ratha. Ostatní působili velmi “no future“ včetně publika. Přesto jsme té noci odehráli jedno z nejživelnějších vystoupení v historii kapely, ale bohužel až po skončení akce v šatně, kde se někteří atleti posilněni destiláty i jinými látkami pustili do muzicírování za vydatné podpory pořadatelů. Mezitím okolo nás procházeli po špičkách pankáči, kteří na jevišti zakončili své vystoupení, dopili Mattonku a odjeli chrupkat domů do postýlky. V okamžiku kdy se schylovalo k demolici místního zařízení, řidič (já) zavelel k odjezdu. Cesta domů proběhla v klidu a z rovnovážného stavu už nikoho nevyvedlo ani halasné zpívání neslušných odrhovaček na benzinové pumpě. Čertu zdar!

Žijeme nonstop

V pátek jsme odehráli vydařené eskamotérské vystoupení s velmi vydařenou znovu obnovenou Za10desítkou. Helmut přetrhl strunu, což už se mu dlouho nestalo a při té příležitosti objevil pro něj dosud neznámý přepínač na kytaře. Dobře načatý večer jsme ještě lépe zakončili v legendárním nonstopu na Dejvické, kde jsme vyrušili několik dělníků ze spánku. Posléze posilněni trochou vzorků ze sklizně ušlechtilých bylin jsme si v halucinogenním opojení počali objednávat kaviár a šampaňské. Menu toho večera (i každého jiného jak je v těchto končinách zvykem) však tvořilo pivo, pivo, pivo a jako desert rum. Někteří členové se pokoušeli neúspěšně, tak jak to ostatně máme v názvu, převzít vládu nad tanečním parketem. Naštěstí protentokrát vyšla vítězně Abba linoucí se z juboxu v podání neuvěřitelného postaršího párku proletářů. Vrcholem večera bylo pokřtění místního stolu pivem a následné rozbití sklenice. Střepy jsou prý štěstí. Šťastná a velmi sympatická servírka se na Helmutovi dožadovala 30Kč za to štěstí. Jelikož Helmut po obrácení kapes naruby zjistil že toho večera překročl měsíční rodinný rozpočet, museli jsme v rozjařené náladě opustit šťastnou servírku uklízející střepy se slovy: "Moc se nám tu líbilo, v neděli přijdeme zas".


Kontakt
(+420) 739 455 961
nauspesnyatlet@gmail.com

© Copyright 2018 Neúspěšný Atlet - All Rights Reserved